Jak to ve skutečnosti je? - Záchranná mise

12. kapitola – Záchranná mise


Co to sakra mělo znamenat?!
Takhle zmateně se Christina necítila už hodně dlouho. Co na ni proboha zkoušel? Proč to dělal? Zarazila se. A co vlastně? Vypadal, že je mu špatně… Lekla se. Že by ho chtěl někdo otrávit? Ne, v Bradavicích ne. Hrál to na ni, nebo bylo vše… pravé?
Snažil se jí něco říct…
Mluvil o lektvaru pro Tonksovou. O tom léku…
Takže ji slyšel.
Ví, že ten lék zabral.
Chtěl, aby jí dala další dávku?
Proč to neudělá sám???
Christina si usilovně snažila vzpomenout, co ještě jí řekl. Jistě… ale to je absurdní. Nervózně si začala masírovat spánky. Něco je špatně. Něco tady nesedí…
Má k němu jít v noci do kabinetu a vzít ten lektvar tajně? Copak se zbláznil? Rozrušeně začala pochodovat po svém pokoji. Proč by ji nikdo neměl vidět? Nebo spíš… kdo by ji neměl vidět?
Prudce se zastavila. Někdo ho vážně zaklel… Někdo přemohl Severuse Snapea?! Ne, tomu se nedá uvěřit. Natolik dobře ho znala, je tak silný, odolal by… Copak může být pod impériem? Třeba je to past… Myslela, že se jí snad rozskočí hlava. Ještě pořád ji třeštila z té zatracené oslavy… Připadala si bezradná, tak slabá…
Pak ji něco napadlo… No jistě… ty jeho oči! Podle očí se dá poznat spousta věcí… Když je někdo očarován, jejich výraz se změní… Najednou si vzpomněla na jeho poslední slova. Prosil ji, on ji prosil… o pomoc?
A potom jí to došlo. Snape se začne chovat divně. A krátce předtím ho zahlédne s…
Samozřejmě! Ona na něho použila nějakou kletbu! Bylo jí, jako by se znovu narodila.
On ji nemiluje!
Na nic nečekala a vydala se směrem do Nebelvírské věže… Nesmí ztrácet čas.

„A co budeme dělat teď, tobě se chce jít spát?“ Grace se Severusem se právě vraceli z Brumbálovy oslavy.
„Nejsem ani tak unavený, jako znechucený.“ Neproniknutelně se na Grace zahleděl. „Nemůžu uvěřit, žes mě donutila tam jít.“
Zasmála se. „Ale miláčku, udělal jsi to přece z lásky ke mně.“ Vzala ho za ruku.
Ve tváři se mu pohnul sval, nic na to ale neřekl.
„Lituješ toho?“ Smutně se na něj podívala.
Místo odpovědi si ji přitáhl k sobě a drsně políbil. Nebránila se. Užívala si to. Těšila se na víc… Tak moc po něm toužila…
Co na tom, že jeho láska není pravá? Že jeho polibek patří jiné… Důležitá je pouze realita, přítomnost. A právě v této chvíli je Severus jen její. Zatím ho k sobě Pán zla ještě nezavolal…
Pomalu se od něj odtáhla. „Takže se nezlobíš?“
„Na tebe se zlobit nedokážu.“
„Výborně, tak co kdybychom teď zašli k tobě?“ Podívala se mu do očí. „Trochu si spravit dnešní večer…“
Opět ten neproniknutelný výraz. „Nezvu k sobě jen tak někoho.“
S napětím očekávala, co bude následovat.
„Ale bude mi potěšením uvítat tebe.“
Znovu se ho chytila za ruku a nechala se odvést do sklepení.

Rozhodla se, že si vezme svůj neviditelný plášť. Jestli ji nemá nikdo vidět, bude to nejlepší řešení. Spěšně se vydala po schodech dolů, když najednou něco zaslechla. Dva hlasy. Rychle se schovala pod plášť. Hlasy se blížily k ní. Zatajila dech, když si uvědomila, komu patří.
Bezmocně sledovala scénu, která se před ní odehrála. Najednou si nebyla tak jistá, jestli dělá správně. Vypadalo to tak… reálně. Potom si ale uvědomila něco, co ji předtím ani nenapadlo… S děsivou naléhavostí na ni dopadla tíha poznání, co bude nevyhnutelně následovat… Ta mrcha!
Na tohle sama nestačí. Bude potřebovat pomoc. Jako první ji napadl Remus Lupin.

„Christino?“ Remus se tvářil překvapeně, když se u něj objevila. „Děje se něco?“ Trochu ho děsila, její tvář byla výrazně bledá.
„Reme, potřebuji tvou pomoc.“ Vypadala zoufale.
„Udělám, co budu moct, hlavně mi řekni, co se stalo.“
Nadechla se. „Potřebuji, abys hned zašel za Severusem , přivedl ho sem a chvíli zdržel.“ Doslova to ze sebe vychrlila.
Díval se na ni jako na zjevení. „Teď?“
Důrazně přikývla. „Řekni třeba, že s ním potřebuješ projednat něco ohledně Řádu, já nevím, cokoli, hlavně ho odveď z kabinetu!“ Nervózně si skousla dolní ret. „A pospěš si, prosím! Mám podezření, že je pod vlivem nějakého kouzla.“ Neměla čas mu to víc vysvětlovat.
Přikývl a ona ho následovala.

„Vždycky jsem toužila přijít sem jednou vítaná…“ Grace se na tváři usadil zasněný výraz. Zavřela za sebou dveře a okouzleně se rozhlížela kolem.
Severus nechápavě povytáhl obočí. „Prosím?“
Vzpamatovala se. „Oh, chtěla jsem říct, že to tu máš hezké.“ Lehce přejela prsty po desce jeho pracovního stolu. Žádný prach. Všude perfektně uklizeno. V tomhle ho vážně obdivovala. Její soukromá laboratoř byla doslova zavalena všelijakými zbytečnostmi a věčně v ní nemohla nic najít. Přišla blíž k Severovi.
„Víno?“
„To by bylo milé.“ Sladce se usmála a posadila se do nabízeného křesla.
Někam odešel a za chvíli byl zpátky se dvěma skleničkami. Před ním se vznášela lahev. Oběma nalil.
Grace se postavila a vzala do ruky svou sklenici. „Na co si připijeme?“
„Na dnešní večer.“ Pozvedl svou skleničku a lehce se dotknul její. „Aby byl nezapomenutelný.“ Upil.
Najednou se mu zamotala hlava. Podruhé za večer ho zasáhla prudká bolest. Nepatrně sykl. „Co to sakra je?“ Špatně se mu dýchalo… jakoby se vůbec nemohl nadechnout. „Co… co tu děláš… děláte?“
Vyděsila se. „Klid, to bude dobré, posaď se.“
Je možné, že začíná lektvaru vzdorovat? Tak brzy? Ne, to se ještě nikdy nestalo…
Nepřemýšlela dlouho, jak náhle se mu udělalo špatně, tak rychle to odeznělo. Grace si oddechla. Zítra mu raději dá novou dávku, pro jistotu.
Opatrně se k němu naklonila. Sedla si mu na klín a prsty se dotýkala kontur jeho obličeje. „Miluju tě, Severusi.“ Už nemohla čekat. Pomalu, zvolna mu začala rozepínat hábit. Knoflík po knoflíčku. „Moc tě chci.“
Rukama jí vjel do vlasů a jedním prudkým tahem strhnul sponu a zrušil tak její složitý účes, který si vytvořila pro dnešní večer. Ani v nejmenším jí to nevadilo.
Zatímco ji hladově líbal, jeho ruce si teď pro změnu pohrávaly se zapínáním jejích šatů.
Ozvalo se prudké zabušení na dveře.
Nikdo z nich tomu nevěnoval pozornost.
Bušení se ozvalo znovu. A nepřestávalo.
Severus tlumeně zaklel. „Musím otevřít, tohle se nedá vydržet.“
„Ne, určitě to může počkat do rána.“ Snažila se ho zastavit. „Severusi! Za chvíli je to přestane bavit!“
Upravil se a otevřel.
„Lupine…“ jeho jméno procedil skrze zuby.
Remus si povzdechl. „Je to důležité. Brumbál s námi chce mluvit.“ Tišeji dodal: „Však víš…“
„Nemůže to počkat,“ zavrčel.
Lupin se zatvářil neoblomně. „Rozhodně ne.“
Severus naštvaně práskl dveřmi a vydal se za Lupinem.

Znovu si oblékla neviditelný plášť a otevřenými dveřmi se jí podařilo proklouznout dovnitř. Jen těsně minula Severuse. Byla hodně nervózní, ale nerada by zklamala. Nesmí zklamat. Severus s Remem odešli a ona teď musí najít požadovaný lektvar. Nemohla si nevšimnout naštvané Grace, která se povalovala v jednom z křesel. Pomalu, jak nejtišeji dovedla, se vydala směrem, kde tušila laboratoř. Její úkol byl obtížný hlavně v tom, že nevěděla, kde přesně hledat. A musela si počínat zatraceně tiše. Raději ani nemyslela na to, co by se stalo, kdyby ji Grace odhalila.
Christině se podařilo tiše otevřít dveře, za kterými by měla být laboratoř. Upřímně si oddechla, když zjistila, že její tušení bylo správné. Přistoupila k policím s lektvary a dala se do hledání. Naštěstí si pamatovala vzhled i vůni onoho léku, takže postupovala rychle. Mohla si všímat jen lektvarů umístěných v popředí, jelikož se jednalo o nově vyrobený produkt. Po několika minutách ho skutečně našla. Rychle ho schovala do kapsy hábitu a vydala se na ústup. Grace by za chvíli mohlo být nápadné, že je Severus tak dlouho pryč.
Najednou uslyšela blížící se kroky a zvuk otevíraných dveří. Vzhledem k tichu, které předtím panovalo, působil tento obyčejný zvuk jako rozbuška pro Christininy napnuté nervy. Lekla se a udělala prudký, neopatrný pohyb směrem od dveří. K její smůle se okrajem neviditelného pláště zachytila za baňku s jakýmsi čirým lektvarem a svrhla ji na zem. Ozval se ohlušující třískot rozbíjeného skla. Christina si v posledním momentě rychle přitáhla plášť blíž k tělu. Zatajila dech, ale její srdce tlouklo jako splašené, až to bolelo. Do laboratoře vstoupila Grace, s hůlkou v pohotovostní pozici…
„Je tu někdo?“